Tak je to tady, končím.

Chvíle, která ve mě vyvolává radost i smutek.  Ačkoliv  bych se měla jenom radovat.

Začalo to nevinně. Obelhávala jsem dlouho sama sebe...znáte to,člověku se žije tak nějak pohodlněji, když je přesvědčený, že má 75 kg, což považuje za celkem „snesitelné“. Obelhávala jsem se dlouho a vytrvale, ačkoliv mi začínala být většina kalhot těsnější přes zadek...asi se smrskly. Tahle kamufláž trvala přesně do té doby, než přítel přivezl váhu. Nenáviděla jsem jí.Určitě lhala! Ukázala pro mě nechutnou skutečnost. „Jo, holka máš o 10 kg víc“,vysmívala se mi. Zlá, ošklivá, prolhaná váha! Stará je a určitě špatně váží!

V září jsem začala chodit na zumbu, protože mi připadala jako jediný sport, který by mě mohl bavit. Jsem totiž hrozný lenochod přírody a k většině pohybu jsem se musela přemlouvat. Je pravda, že na jaře jsme s přítelem najeli 300 km na in-linech, ale v okamžiku, kdy začala vedra, jsem brusle schovala, až zase bude „lepší počasí“ (hezká výmluva,že?). Samozřejmě, že mě zumba nadchla a ve velice krátké době jsem z plánované jedné hodiny týdně udělala dvě, pak tři a nevynechala jsem jediný maraton. V té době bych řekla, že to byly tak tři za sebou o víkendu. Slibovala jsem si od toho, že moje hmotnost začne pomalu, ale jistě mizet. A samo sebou, že zmizí i moje problémy se zažíváním, jako bylo vyprazdňování, když s úspěchem, tak dvakrát za týden. Konkrétně tenhle problém mě trápil už asi 8 let, pokud jsem zrovna nebyla ve stresu.

Z posledního uvedeného důvodu jsem se rozhodla vyzkoušet Hydrokolon terapii (výplach tlustého střeva). Tři procedůry. Z mého pohledu – zbytečně vyhozené 3000 korun. Pravda – váha vypláchnutého byla cca 2kg, ale můj problém to nevyřešilo. Ale začala jsem jíst „lehčí“ jídla, pila litry kefíru, aby se mi „vytvořila mikroflóra“. Jednoduše jsem měla pocit, že jím zdravě. Cvičit jsem taky chodila pravidelně, takže úspěch by měl být zaručen, no ne?

Jenže nebyl. Celý měsíc se mi váha vysmívala a ukazovala 83kg. Až jsem si přečetla příspěvek na Facebooku od naší cvičitelky zumby. Týkalo se to jídelníčku a já o tom začala přemýšlet. Ještě ten den jsem si zapsala všechno,co jsem jedla. Bylo 8. listopadu 2010 a já jsem vzala do ruky kalorické tabulky STOBu, které jsem doma sušila už nejméně tři roky. Totiž, teorii zdravého hubnutí (jíst 5x denně, menší porce, příjem kolem 5000 kJ) jsem měla zmáknutou už dávno. Jen se mi to nedařilo převést do dlouhodobé praxe. Přiznám se, že nekaždý den jsem dodržovala přesně 5000 kJ, nechávala jsem si rezervy, takže jsem jedla spíše méně. Za měsíc bylo pět kilo dole.

A pak jsem něco hledala na internetu na stránkách STOBu.... a našla odkaz na STOBklub. 9. prosince 2010 jsem se zaregistrovala s váhou 78kg a cílem -7 kg za 8 týdnů.  Říkala si, že je strašně fajn, když to za mě někdo spočítá. Když se dívám zpětně na údaje ze sebekoučingu, tak moje semaforky na tom nebyly až tak zle ani na začátku, zelená a oranžová převažovala – ale hlavně díky tomu, že i v kalorických tabulkách STOBu jsou potraviny označené barvičkami a já už měsíc „jela“ převážně na zelených.

Našla jsem však mnohem, mnohem více než jen chytrou „kalkulačku“na spočítání denního příjmu. Našla jsem tu spoustu zajímavých informací o tom, jak na to jít správně, jak dlouho mám vlastně hubnout, tipy na ty správné potraviny...a v neposlední řadě spoustu milých lidí, kteří na tom byli stejně jako já. Ze začátku bezradní, jak ten jídelníček proboha sestavit, aby to všechno „štimovalo“, stejně občas „hřešící“, stejně nadšení, že to FAKT FUNGUJE, stejně pozitivní. Se stejnou potřebou se občas „vykecat“, nebo pochlubit úspěchem nebo neúspěchem. Nadchlo mě, že tu  jeden druhého podporujeme, radujeme se z úspěchů druhých a přejeme si ty ubyté kilogramy a snad to není jen můj pocit, že ta radost je upřímná a od srdce. Že je to přesně to, co se říká o přátelství –Sdílená radost=dvojnásobná radost, sdílený smutek = poloviční smutek. Proto jsem tu ráda.

Ale moji milí, moje jízda (teda ta hubnoucí) pro tuto chvíli končí. Zítra mám poslední vážení. K dnešnímu dni vážím 71,2 kg, což je jak jsem spočítala, rozdíl 47 másel     :-D (ty másla se mi vážně jako přirovnání líbí) konkrétně 11,8 kg v tahu. Při představě, že jsem to s klidem a přetvářkou hrdě nosila, se na sebe mírně zlobím. Ale na druhou stranu jsem moc šťastná, že jsem dokázala vyhrát ten boj nad svou vlastní leností a pohodlností. Ano, vím, že jsem vyhrála, protože už se ke svému starému životu vrátit nechci. I když teď budu na udržovací hladině, neznamená to pro mě, že přestanu cvičit, že nebudu vážit jídlo. A navíc – tohle se mi povedlo přes vánoce, „nejrozežranější“ část roku. Váha mi sice v tu dobu 3 týdny stála,ale já jsem se nevzdala a výsledek se dostavil.

Co mě mrzí, je, že teď nějakou dobu nebudu mít čím se chlubit :-))) protože nepředpokládám žádné úbytky. Ale jedno je jisté... zase to přijde. Za měsíc, za dva... Chtěla bych ještě trochu těch másel odhodit.Proč bych je s sebou tahala, když teď už vím, že nemusím? :-)

Všem, kteří začínají chci říct – nevzdávejte to s prvním „neúspěchem“, s prvním škobrtnutím. Jsme jenom lidi - kdos bez viny, hoď kamenem. Protože když to nevzdáte, můžete i vy za čas mít radost z odhozených másel. Není to cesta rovná, přímá a s okamžitým výsledkem. Všechno to chce čas. Svoje špíčky jsme si nevyjedli za noc, tak nám za noc nezmizí. Občas se Vám nepovede přesně tak, jak byste si představovali, ale to všechno patří k životu. Když se ale nevzdáte a budete změnu životního stylu opravdu chtít (někde tam uvnitř svojí hlavy), tak se Vám to podaří. Stejně jako mě a jako ostatním bojovnicím/bojovníkům tady. Takže hlavu vzhůru a hurá na to!